Věci veřejné
Strana Věci Veřejné je relativně mladou politickou stranou. Vznikla v roce 2001 jako strana zapojující se do komunální politiky na Praze 1 a postupně se rozšiřující do dalších měst a obcí. Dnes má strana podle jejích údajů zastoupení v každém kraji. Hlavním cílem strany je rozšiřování přímé demokracie (např. přímá volba prezidenta) a většího zapojení občanů do politiky. Strana sama se ukotvuje v politickém spektru jako středo-pravicová. Její hlavní zásadou je spolupráce s občany a hlásí se humanistickým hodnotám první republiky.
Strana má za sebou určité úspěchy v komunálních volbách a výsledek 2,4% při volbách do Evropského parlamentu, což sama považuje za úspěch. Ve volbách do Poslanecké sněmovny ČR kandiduje letos poprvé.
Co mají Věci Veřejné v programu
Desatero Věcí Veřejných pro volby do PS 2010
1. Státem garantovaná standardní zdravotní péče, konkurence pojišťoven v nadstandardu
2. Stop zadlužování, snížení výdajů ve veřejných zakázkách o 20 %, zakázky na internetu a pod dohledem veřejnosti
3. Štíhlý stát: plošné snížení počtu úředníků o 10 %
4. Důchodová reforma: v mládí odpovědnost, ve stáří jistota
5. Snížení nezaměstnanosti díky snazšímu čerpání peněz z EU a podpoře malých a středních podnikatelů
6. Podpora rodin s dětmi: slevy na sociálním pojištění, startovací byty, více školek a jeslí
7. Zastavit korupci v armádních zakázkách, peníze do školství a podpory vzdělávání
8. Jednodušší zákony, vyšší vymahatelnost práva
9. Sociální dávky: potřebným ano, příživníkům ne
10. Přímá volba prezidenta, hejtmanů a starostů
V oblasti zdravotnictví si Věci Veřejné kladou za prioritu zejména „udělat pořádek“ v poplatcích. Jejich cílem je zrušit poplatek za položku na receptu a snížit regulační poplatky u lékařů (mají sloužit zejména ke snížení nadužívání lékařské péče) – o kolik, nevíme. Naproti tomu však určitě chtějí zachovat poplatek za pobyt v nemocnici – za stravu a teplo by lidé platili i doma (názor VV). Mezi další předsevzetí patří určení hranice plateb za určité úkony u jednotlivých lékařů a u léků, stanovit standardy poskytované lékařské péče. Osobně pokládám tuto politiku za šikovně zvolenou. Strana se tím odlišuje od dvou nejsilnějších politických stran: od ODS, která poplatky chce zachovat ve stávající formě (jinak by také byla sama proti sobě – je to totiž dílo jejího ministra zdravotnictví) a od ČSSD, která chce naopak zrušit poplatky ve zdravotnictví, ať už jsou jakékoliv. Tím má strana šanci oslovit voliče, kteří na jedné straně nesouhlasí se současným systémem poplatků, ale na druhé straně zastávají názor, že poplatky v nějaké formě jsou ve zdravotnictví potřebné. Ale i tento návrh má své nedostatky. Nikde se například nedozvíme, jak zamezit mladým kvalifikovaným lékařům, aby odcházeli do zahraničí, jako se tomu děje dosud. Určením (tedy faktickým snížením) hranice jejich maximálního možného výdělku, by naopak mohlo vést také ke zvýšení jejich motivace pro odchod.
V boji proti krizi přichází Věci Veřejné mimo jiné s relativně originálním návrhem centrálního nákupu (Znamená to, že ministerstva, které si některé položky, které se využívají všude, do teď nakupují každé zvlášť, budou tyto položky objednávat společně). Toto opatření by mělo přinést úsporu kolem 130 miliard (například možností využívání množstevních slev) a snížení korupce – o těchto zakázkách bude rozhodovat méně lidí, kteří budou moci být více kontrolováni. Zůstává otázkou, nejsou li odhady těchto úspor přemrštěné. Věci Veřejné (možná trochu populisticky) zdůrazňují, že nechtějí, aby na zvyšování státního dluhu dopláceli občané zvyšováním daní nebo snižováním sociální solidarity – tedy aby všichni byli spokojení. Pěkná představa, že? Většinou, ale musí být ústupek na jedné straně, aby mohla druhá získat. Nicméně předkládá soubor opatření, které by měli vést k vyrovnanému rozpočtu ještě letos. Mně osobně se to zdá přespříliš optimistické. Mezi tyto opatření patří již zmiňovaný centrální nákup, dále zdanění prostituce a hazardu. Tady narážíme na problém, že (zatím) šedá ekonomika je těžko registrovatelná a mohlo by docházet k obrovským daňovým únikům. Věci Veřejné navrhují také daňovou amnestii, která by měla zajistit vrácení peněz, které unikly do daňových rájů a postih těch, kteří ji nevyužijí nebo zeštíhlení státní správy a omezení poslaneckých náhrad (za mandát) politickým stranám.
V oblasti školství Věci Veřejné podporují státní maturity, ale v lépe připravené formě. Chtějí také zvýšit platy učitelům. Na což by měli vzít peníze z rezortu obrany. Domnívám se, že zprůhledněním zakázek je možné zamezit předraženým nákupům a tedy bude možné nějaké peníze ušetřit. Se školstvím je spojena i oblast sociální. Zde se Věci Veřejné zaměřují zejména na zneužívání sociálních dávek – tedy jak tomu zamezit. Jejich plán je zejména podmínit výplatu sociálních dávek, aktivitou při hledání nového zaměstnání a důslednou kontrolou údajů uvedených v žádostech o sociální podporu, příspěvky atd. (např. o majetkových poměrech) a dát úřadům k této kontrole kompetence. Jedním z dalších opatření je také zavedení veřejné služby pro lidi pobírající podporu v nezaměstnanosti či sociálních dávek.
Považuji za správné, že program strany Věcí Veřejných se skládá zejména s dílčích cílů, protože pro jejich prosazení, bude pravděpodobně (vzhledem ke své politické síle) v poslanecké sněmovně (pokud se do ní dostane) muset hledat velmi mnoho spojenců a bude je moci spíše prosazovat podporou podobných programů. Může se ale také stát hráčem, o jehož hlas (respektive „nehlas“) pro určitý politický návrh budou jednotlivé strany usilovat, což by jí mohlo umožnit prosazení některých bodů jejího programu. První varianta je však pravděpodobnější.
Hlavním cílem strany, jak už bylo řečeno, je rozšíření přímé demokracie. V tom zahrnuje i větší spolupráci své strany s občany a snahu o jejich větší informovanosti při jejich případném rozhodování v různých formách referend. Častá kritika přímé demokracie se zakládá právě na tom, že občané nejsou dokonale/dostatečně informováni o daném problému. Jsem však skeptická (z osobní zkušenosti) k předpokladu zvýšeného zájmu lidí o informace (nebo jejich většina) v případě rozšíření přístupu k informacím. A pokud se občané nebudou chtít o daném tématu informovat, ale budou o něm hlasovat, může přinést víc škod než užitku. V protikladu k tomuto argumentu je ale nutno podotknout, že ani poslanci, kteří v současnosti o většině problémů (nebo spíše o jejich řešení) rozhodují, nejsou v mnoha případech také dostatečně informováni. Kolik z nich například opravdu četlo Lisabonskou smlouvu, když o ní rozhodovali?